Račí mor ( Aphanomyces astaci )

 

Tímto článkem bych chtěl upozornit chovatele jak je nebezpečné vypouštět americké druhy raků, které jsou u nás běžně chovány ( Procambarus clarkii, Procambarus alleni, Procambarus sp . Marble, Pacifastacus leniusculus a Orconectes limosus ), do volné přírody.

 

Raci patřili v ještě nedávné době mezi běžné obyvatele evropských vodních toků. Za posledních 150 let však jejich počty klesly natolik, že byli zařazeni mezi přísně chráněné živočichy. Jako důvod poklesu stavu evropských populací byl často uváděn špatný stav kvality vody, avšak k vymírání raků přispělo značnou měrou i šíření onemocnění zvaného račí mor. Račí mor se dostal do Evropy následkem neuvážené introdukce amerických raků a téměř zapříčinil vyhubení původních druhů.

Raci jsou vnímaví k mnoha patogenům, ale jen několik jich může způsobit hromadný úhyn v přirozených populacích. Nejznámější onemocnění raků je račí mor jehož původcem je Aphanomyces astaci patřící mezi plísně zvané oomyceta. Toto onemocnění decimuje od poloviny 19. století obsádky původních raků v Evropě. Roku 1859 byl hlášen první výskyt onemocnění v Itálii a odtud se račí mor šířil dále říčními systémy. Do Řecka, Norska a Turecka se račí mor dostal roku 1980 a do Británie roku 1981. Aphanomyces astaci většinou neovlivňuje populace severoamerických raků vzhledem k jejich velké rezistenci k tomuto onemocnění. Tito raci jsou však právě proto nebezpečnými přenašeči račího moru.

Přenos račího moru se děje v infekčním stádiu zoospór. Zoospóry se uvolňují buď z mrtvých nebo svlékajících se amerických raků. Spóry mohou aktivně plavat za pomoci dvou bičíků. Díky chemotaxi vyhledají nového hostitele, přichytí se na kutikulu, začnou do ní prorůstat a tvoří hyfy.

V závislosti na tom, zda se jedná o americký druh raka nebo evropský, australský či asijský, začne se infekce rozvíjet dvěma způsoby. Pokud se jedná o americký druh, račí imunitní systém je schopný zastavit prorůstání ještě v kutikule. Díky propenoloxidáze se zvýší tvorba melaninu. Pomocí melaninu jsou zde spóry zapouzdřeny a mohou zde přežívat až do dalšího svlékání raka nebo do jeho úhynu, který je zapříčiněn jiným důvodem. Poté se mohou uvolněné spóry přenést na dalšího hostitele. V podstatě neexistuje volně žijící americký rak, který by nebyl hostitelem a přenašečem račího moru. Oproti tomu v zajetí chovaní jedinci nemusí být tímto onemocněním vůbec zasaženi, jak prokázal odchov raků Procambarus. leniusculus na izolované farmě ve Švédsku v roce 1971.

Vnímavé druhy raků (evropské, asijské a australské) mají velmi malou schopnost zastavit prorůstání kutikulou a obvykle infekci rychle podléhají. Nemusí to být pravidlo, pokud je infekce malá (např. jen několik spór), nemusí se projevit. V závislosti na dávce infekce (počtu spór ve vodě) a teplotě vody se mohou symptomy onemocnění projevit již po 1 – 2 týdnech od nakažení maximálně však po 5 týdnech. Minimální koncentrace způsobující infekci vedoucí až k úhynu raků je doposud neznámá a zřejmě je variabilní podle druhu raka, druhu patogenu a vnějších faktorů. Zatím nepotvrzené údaje hovoří o 10 spórách na 1 ml vody při teplotě 10 °C. Zoospóry mohou v klidovém stádiu přežívat volně na dně až 16 dní. Infekce napadá hlavně nervový systém a projevuje se hlavně apatií, poškozením očí, vyšší denní aktivitou, polohou na zádech, ztrátou končetin a prorůstáním plísně na očích. Přenos infekce se může dít buď z nakažených raků, vodou, rybami, které pozřely nakažené raky, na obuvi nebo na nářadí. Zajímavé je, že pokud vnímavý jedinec (např. Astacus astacus ) přežije prvotní infekci, lze u něho zaregistrovat zvýšenou tvorbu propenoloxidázy, díky níž se zvyšují jeho šance na přežití při následných infekcích A. astaci . Experimentálně bylo dokázáno, že imunita vůči A. astaci není vrozená, ale získaná a evropské, asijské a australské druhy by se časem mohly stát stejně odolnými jako druhy americké. Bohužel ale uvolněné oblasti jejich výskytu okamžitě zabírají zavlečení američtí raci, kteří značně komplikují reintrodukci původních druhů.

Nejvnímavější k onemocnění Aphanomyces astaci jsou evropští raci Astacus astacus (rak říční), Austropotamobius pallipes, Austropotamobius torrentium (rak kamenáč) a Astacus leptodactylus (rak bahenní). Experimentálně byla prokázána vysoká vnímavost rovněž u australských a asijských raků. Račí mor rovněž napadá některé druhy sladkovodních krabů (např. Eriocheir sinensis).

V Evropě lze zařadit račí mor do čtyř hlavních skupin podle původce:

 

•  původce izolovaný u raka Astacus astacus ještě před zavlečením raka Pacifastacus leniusculus do Evropy

•  původce šířený zavlečeným rakem P. leniusculus z Lake Tahoe v USA do Švédska

•  původce šířený zavlečeným rakem P. leniusculus z Kanady do Švédska

•  původce šířený zavlečeným rakem Procambarus clarkii do Španělska a Itálie

 

V Evropě se setkáváme hlavně s druhou skupinou račího moru, jehož hlavní ohniska lze dnes nalézt ve Velké Británii, Irsku, Finsku, Švédsku, Norsku, Řecku, Turecku, Francii, Rakousku, Německu, Slovinsku, Rusku, Itálii a Španělsku. Oproti tomu původní první skupina se vyskytuje ojediněle pouze ve Finsku a v Turecku. Z rozboru genotypu A. astaci lze vyvodit, že hlavní škody způsobuje americká forma. Čtvrtá skupina, šířená rakem P. clarkii , byla v roce 2004 podrobena zkoumání a následně bylo ustanoveno pět nových druhů rodu Aphanomyces zavlečených ze Severní Ameriky do Evropy. Tyto nové druhy se vyvíjejí mnohem rychleji než A. astaci, a proto od nich do budoucna hrozí ještě větší nebezpečí.

V Austrálii zatím nebylo nalezeno ohnisko výskytu račího moru. Pokud by byl račí mor zavlečen i na tento kontinent, lze předpokládat rozsáhlé ztráty na místních populacích raků, podobně jako v Evropě.

Hlavním limitujícím faktorem pro propuknutí infekce račího moru je teplota vody. Aby se onemocnění projevilo, musí teplota vody dosahovat alespoň 10 °C, nejrychlejší průběh onemocnění byl zaznamenán při teplotě 15 – 20 °C.

Mycelium a spóry nepřežívají vysušení po dobu 48 hodin, rychlý pokles teploty vody na -20 °C po dobu 2 hodin a inkubaci při teplotě 30 °C po dobu 30 hodin. Spóry račího moru však mohou přežít v chladném a vlhkém prostředí až 16 dní, při vyšší teplotě se tato doba ale značně zkracuje.

Vyšší obsah hořčíku a nižší obsah vápníku ve vodě a také větší zárůst rostlinami a řasou způsobuje zpomalení nástupu infekce.

Jako terapii lze aplikovat krátkodobou vodní koupel v malachitové zeleni. Preventivně lze používat chlorid hořečnatý, který tlumí tvorbu spór u A. astaci.

V současnosti existují dvě metody diagnózy tohoto onemocnění. Jednou z nich je kultivace plísně následovaná biologickou zkouškou na racích, u které je nevýhodou její časová náročnost (min. 2 - 3 týdny). Novou metodou je pak diagnóza pomocí PCR metody (reakce řetězce polymerázy), která může stanovit diagnózu již do dvou dnů. Výhodou této metody je, že je možno stanovit diagnózu i u starších vzorků uchovaných v 80 – 90 % alkoholu.

Závěrem lze konstatovat, že račí mor je velmi vážnou hrozbou pro původní populace evropských raků. Vzhledem k tomu, že doposud nebyl nalezen způsob účinného plošného léčebného postupu, ani spolehlivá preventivní opatření, která by zamezila šíření tohoto onemocnění, je třeba pokračovat v intenzivním výzkumu, jinak se může stát, že v blízké budoucnosti evropští raci s konečnou platností vyhynou. Situaci velice komplikují nové druhy oomycet rodu Aphanomyces , které se dostaly do Evropy s introdukcí raka Procambarus clarkii . Tato introdukce byla provedena, i když předchozí zkušenosti s americkými raky hovořily jasně proti ní. Z toho vyplývá, že ani v budoucnu nelze patrně zcela zamezit možnosti, že se do Evropy, ale například i do Austrálie, dostane nějaká nová forma račího moru. Proto je povinností každého chovatele všemi prostředky zabránit úniku amerických druhů raků do přírody.

 

Jirka "Brant" Patoka


 © Raci.kvalitne.cz | email | přihlásit se | hledat | 0.001 s.


náhodně generovaná reklama